Rozhovor s autorkou blogu Liveinspirit.cz Janou Mráčkovou

Jana Mráčková bloguje už od konce devadesátých let (to byl internet ještě v plenkách a blogy byly novinkou:), svůj web Liveinspirit.cz píše od roku 2014. Od roku 2017 se pustila do nového projektu Papirovestesti.cz. Její čtenáři ji znají jako autorku píšící velmi osobní lidskou formou, která se nebojí sdílet své úvahy, život a zkušenosti od cestování po osobní rozvoj.

Jana vyplnila dotazník na Happyence

Uvedl jsem tě jen velmi stručně, protože se moc dobře neznáme. Jak bys popsala sama sebe? Kdo jsi? Odkud přicházíš? Co tě definuje?

„Kdo jsi a odkud přicházíš?“ Pavle, to mi trochu připomíná zpověď mimozemšťanky :) Ale je to vlastně i docela na místě :) Narodila jsem se do úplně obyčejné české rodiny. Svým způsobem to bylo maloměšťácky poetické, ale taky jsem poznala takové to klasické čecháčkovství. Stihla jsem ještě zažít „starý“ svět. Dětství jsem prožila bez mobilu, často venku na stromě nebo doma s knihou. Psát jsem se učila na psacím stroji a na internet jsem se jako teenager mohla připojit jen párkrát týdně (za zvuku pištícího modemu:). Revoluci jsem prožila v plenkách, ale je to má první vzpomínka. Věděla jsem, že je to výjimečný okamžik. A to mě vlastně definovalo, zamilovala jsem si příběhy lidí, kteří dělali, co mohli, aby si udrželi aspoň špetku svobody, naděje a osobní integrity. Zdi padly, ale ty hranice v nás zůstaly, takže kromě toho, že můžeme neomezeně nakupovat, studovat, cestovat, psát, zpívat a pracovat, některé věci ještě pořád čekají na změnu.

Ve svém článku „12 životních postřehů o štěstí“ si popsala, jak si se v dětství dostala k otázce štěstí. Co tě přimělo zabývat se osobním štěstím podrobněji?

Co jsem měla k té obyčejnosti tak trochu navíc, byla veliká hloubka prožívání a intuitivnosti. Tím pádem obyčejné věci dostávaly širší rozměr. To, co pro ostatní byla třeba otravná moucha, pro mě byl komplex pozemských, psychologických a vesmírných vlivů, metafor a archetypů. Ale tehdy mi nic z toho nedávalo smysl, myslela jsem si prostě jen, že jsem divná a poněkud přecitlivělá. Měla jsem často deprese a z nich jsem hledala cestu.

Co bylo ve tvém životě těmi pověstnými AHA momenty? Myslím tím ty, které člověka donutí přehodnocovat nebo ve kterých konečně mozku konečně dojde, co tělo dávno vědělo.

Každé dítě ten vnitřní svět bohatého prožívání má. A věří v lásku, pravdu a štěstí, jenže když se narodí do neharmonického prostředí, začne cítit rozpor – lidé ta slova sice používají a věří jim, ale dítě vidí, že to není až tak jednoznačné. Dříve nebo později ho vnější svět přesvědčí, že nic z toho neexistuje. Později často samo začne žít to jejich štěstí (které spíše připomíná apatii, rezignaci a kompromisy) a tu jejich lásku (která je plná podmínek a manipulace) a tu jejich pravdu (která se ohýbá dle potřeby). I mně se to stalo. Ale v ten ideál skutečné lásky a pravdy jsem věřit nikdy úplně nepřestala. To byla pro mě taková podvědomá střelka kompasu, která mě vedla životem. Pramen ideálů v poušti skepse. Občas se mi něco potvrdilo v nějaké knize, ale moc jsem nevěděla, jak ta moudra žít, neznala jsem to ze života. Ta moje cesta byla hodně hrbolatá a bolestná – život se mnou lomcoval, abych otevřela oči. Nakonec už nezbývalo než se vzdát, nebo spíš odevzdat. A právě díky tomu se ve mně probudila důvěra v život, znovu jsem začala vidět tu komplexnost… svého příběhu, lidí kolem, lidské historie… a tím jsem (znovu)objevila, že svět kolem je neobyčejně magické místo. Tím, že ze mě odpadly pochyby, jsem konečně mohla přestat hledat a začít být úplně obyčejnou holkou, která to kouzlo života může objevovat.

V dotazníku si uvedla si, že na svém štěstí vůbec nepracuješ. Jak to bylo myšleno? Kde vidíš zásadní rozdíl v práci na vlastním rozvoji a v práci na svém štěstí?

Líbí se mi citát: „Nehledej sama sebe, buď sama sebou.“ A takhle vnímám i štěstí – nehledám štěstí, jsem šťastná. A úspěch, selhání, smutek, tragédie či láska tohle štěstí mohou pozměnit jen do určité míry. Ale zároveň jsem přijala, že my lidé jsme svým způsobem hluboce nešťastné bytosti. Ten smutek je v nás, je naší součástí a nikterak se ho nezbavíme. Je to smutek z bolestné historie, ze stavu planety, z utrpení lidí, z konzumního světa, z vlastních komplexů a toho, že se v ledasčem nedokážeme vymotat z kruhu, že ty zdi jsou stále příliš pevné, že se navzájem bojíme jeden druhého, a tak místo sounáležitosti nás potkávají hádky či neshody, urážky, pomluvy a lži… zkrátka smutek ze všeho, co nás přirozeně trápí. Pokud by netrápilo, asi bychom my lidé měli své dny na této planetě už sečtené.

Pocit štěstí podle mě stojí na vědomí vlastní hodnoty. A na tom pracuju, to si připomínám. Moderní svět nás mnohdy tlačí do kompromisů, často až nedůstojných. Když jsme si ale vědomí svého práva žít plnohodnotný a smysluplný život, reagujeme na svět i na sebe přátelštěji.

Všiml jsem si také, že si uvedla, že nemáš ani páru o tom, co by mohlo být tvým smyslem života. Můžeš to prosím trochu rozvést, pokud je co?

To je dost podobné jako se štěstím. Otázka smyslu života existuje jen do té doby, dokud to v sobě necítíš. S pocitem naplnění mizí potřeba to pojmenovat. A naplnění přichází, když člověk přestane dělat tolik kompromisů, je sám sebou (čili ztělesňuje své niterné hodnoty, a to i tehdy je-li pod tlakem) a je plně přítomný – v každém okamžiku, ať už myje nádobí, hádá se s partnerem nebo dělá svou vysněnou práci. To neznamená, že jsem si přestala dělat starosti s budoucností, ale asi jsem uzavřela mír s minulostí a ten balík už s sebou netáhnu. To mi umožňuje víc si užívat dnešek a reálně přemýšlet o své budoucnosti – budovat ji, ale také počítat s tím, že je nevyzpytatelná. A tou nevyzpytatelností se nenechat rozhodit, ale racionálně a intuitivně ji řešit, když přijde.

Hodně zajímavé je tvé vnímání spokojenosti a štěstí v časové ose. Na grafu je vidět, že v minulosti se ve tvém životě v podstatě vůbec štěstí ani spokojenost nevyskytovaly. Opravdu to bylo tak extrémní a skutečně se ti podařilo naprosto převrátit tento aspekt tvého života?

Už jsem zmínila, že jako dítě jsem věřila v lásku, štěstí, naplnění, spřízněnost duší, ale reálně jsem kolem sebe vnímala spíše opak. To mě bolelo natolik, že jsem se úplně uzavřela. Jako kdybych našla v sobě čudlík, kterým to prožívání a vnímání šlo vypnout. Po vzoru okolí jsem své hluboké city dala pod pokličku a stala se mistrem přetvářky. Tak vynikajícím, že jsem to na léta uvěřila i sama sobě. Nevěděla jsem, že jsem „šťastná“ jen na povrchu a že 90 % mě uvnitř trpí nevyřešenými bolestmi. Svým způsobem mi to ale pomohlo přežít v prostředí, kde lidé své emoce také moc nevnímali. Jenže moje emoce nebyly tak snadno zkrotitelné a probublávaly napovrch. V pubertě jsem začala mít hysterické záchvaty a sebevražedné myšlenky. Ta emoční bolest z popření sama sebe byla tak obrovská, že jsem si potají pořezávala ruce a nohy, abych ji viděla a cítila. Na venek jsem fungovala díky antidepresivům – dokončila jsem výšku, byla jsem úspěšná, budovala kariéru…

Co ti pomohlo najít štěstí? Zajímá mě událost nebo proces, případně i myšlenka. Můžeš toto téma trochu rozvést?

Jeden večer jsem si nachystala prášky a připravila papír za tužku, abych napsala dopisy na rozloučenou. Byla jsem v tom naprosto racionální. Přemýšlela jsem už jen logicky. A smrt mi vyšla jako jediné východisko. Nevěděla jsem tehdy, že touha po smrti je jen touha po lepším životě. Začala jsem si sepisovat, co vše musím připravit, abych mohla odejít. Tehdy jsem vedla několik projektů, a tak jsem až do noci psala a psala na svůj sebevražedný check-list další a další položky. Věděla jsem, že to bude trvat týdny, možná měsíce… ale byla jsem odhodlaná. Odhodlaná zemřít. Možná se mi ale už tehdy do mysli vloudila nenápadná myšlenka, že možná právě to vězení, do kterého jsem se zamotala, jen abych byla „normální“, bude tou příčinou, proč jsem tak hluboce nešťastná.

Nicméně jsem položky začala plnit a cihličku po cihličce ta závaží odstraňovat. Trvalo to pět let. A samozřejmě už někdy v půlce mi došel ten paradox… že už se mi vlastně ani umřít nechce. A že je toho tolik, co ještě můžu a chci prožít. A taky jsem si prožila. Dnes jsem se svým životním příběhem spokojená. A všechno, co ještě získám, vnímám jako bonus navíc. To mi dává pocit vnitřního klidu.

Jaká četba tě nejvíce v kontextu štěstí ovlivnila a co bys doporučila ostatním přečíst?

V tom svém ne šťastném dětství a dospívání jsem četla Slepičí polévky pro duši, ty příběhy fungovaly jako světýlka, že tam někde… je naděje. Před pár lety jsem se trochu svezla na ezoterické vlně a díky tomu přijala své duchovní já, ale dnes už vím, že mám ráda, když jsou věci vysvětlené jednoduše, lidsky, bez potřeby dávat vznešené názvy a dogmatizovat moudra. Můj život mě totiž naučil, že co je správné dnes, může být zítra úplně blbě. Mým nejlepším rádcem jsou moje pocity a občas nechám poradní hlas i svému zdravému rozumu. Cokoli potřebuju vědět, ke mně přichází samo a v pravý čas.

Nicméně abych odpověděla na otázku – mými oblíbenými knihami jsou:

• Uzdrav svá vnitřní zranění (Lise Bourbeau)
• Jednoduše buďte šťastní (Pierre Franckh)
• Cyklická žena (Miranda Gray)
• Genové klíče (Richard Rudd)

Tyto knihy jsem se dokonce rozhodla prodávat, takže je najdete v obchodě na papirovestesti.cz.

Co jsou dle tvých zkušeností ty nejzásadnější kroky vedoucí k stálejšímu pocitu štěstí?

Po čemkoli (třeba i tajně) toužíme, to je reálné dosáhnout. Nicméně já ráda říkám, že cesta k tomu začíná tehdy, když si dovolíme jít na záchod, když potřebujeme. Nevím, jestli to mají muži stejně, ale my ženy si enormně upíráme vše, co potřebujeme. Fyzickými potřebami to začíná a citovými a spirituálními končí. Když nevěříme, že si můžeme ledacos dovolit a že máme právo být šťastné, vitální, mít milujícího partnera a žít v hojnosti, tak pro to nic neděláme (nebo děláme, ale zároveň si to sabotujeme). Pak naše těla pochopitelně strádají, emoce trpí a naše city skomírají. Ten pomyslný kyblíček sebehodnoty a důstojnosti je prázdný a podoba našeho života je pak na hony vzdálená ideálům lásky, krásy, citlivosti, pohody, útulna… a všeho, co nám dělá tak dobře. Spokojíme se jen s těmi 10 % povrchového štěstí. Jak bychom pak mohli být plně a trvale šťastné?

Co považuješ za největší běžné překážky ke štěstí? Co brání / bránilo tobě?

Moje mylná přesvědčení o světě, o vztazích, o sobě samé. Těch pět let rekonstrukce mého života bylo právě o jejich nalézání a přeprogramování na nové názory na svět – na zdravější, svobodnější, láskyplnější vědomí.

A vůbec domněnky o štěstí. Štěstí není věčně dobrá nálada! Myslím, že jako člověk, který se posunul na ose štěstí od nuly ke stovce, mohu zaručit tohle: Když cítím (a ctím!) hluboce v sobě svou životní vizi (ať už je to představa, že budu šťastná, že budu mít láskyplný vztah plný respektu nebo že překonám svá zdravotní omezení, vychovám laskavé a moudré děti nebo vybuduju prosperující podnik), pak reaguju na vedení své tiché vnitřní moudrosti. Ta navíc ví, že není potřeba nenávidět současný nevyhovující stav, protože ten je jen součástí cesty k tomu, co chci (třeba právě proto, že mi pomáhá definovat, co chci).

Ale pozor – to, co chci, se mění s tím, jak po té cestě jdu. Dnes nevidím věci, které uvidím za pár let, a tak nemá smysl se snažit to nějak vymyslet. Já jen následuju tu vůni krok sum krok a důvěřuji v dobré konce. Jestli to není dobré, ještě to není konec. To je to, co mi pomohlo překonat všechny obtíže.

Kdybys mohla poradit jedinou věc pro šťastnější život, co by to bylo?

Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce (nebo jen neví, že může chtít), hledá výmluvy.

Lidé mi často řeknou nějaké „ale“ a to v sobě obvykle zahrnuje výmluvy. V tu chvíli jsem vděčná za svoje trable, protože jim mohu říct o své životní zkušenosti a dodat jim naději o odvahu změnit svůj osud.

Takže moje rada zní: Když něco chceš, jdi si pro to nebo si o to řekni (ale hlavně uvěř, že máš na to právo, protože pak se o to nebudeš muset rvát a tvé jednání bude přirozeně přátelštější). Jestli je tvé přání větší než ty, prostě začni růst. Nečiň druhé zodpovědné za své potřeby a štěstí. Když někoho miluješ, projev to. Když ti s někým není dobře, nebuď s ním (ale taky se ptej, jestli je ostatním dobře s tebou). Místo „nemůžu“ se nauč říkat „nechci“ a místo „musím“ říkej pravdivější „chci“. Takže asi stručně – osobní odpovědnost a integrita za všech okolností.

Poslední otázka bude tak trochu sobecká. Co si myslíš o projektu Happyence a co ti probíhalo hlavou při vyplňování dotazníku?

Zrod každé myšlenky je úžasný sváteční okamžik. A projekt Happyence má potenciál! Jak velký, to bude záležet hlavně na tobě a tvé vytrvalosti. Moje zkušenost s projekty je, že pokud do nich vtiskáváme své hodnoty, jsme neporazitelní. První kroky bývají úžasné, člověk je plný elánu, má svou vizi a je ve všem velice optimistický. Já ti moc přeju, aby ti odhodlání vydrželo, až v náporu překážek (které přirozeně přichází, když děláme něco nového) začne elán opadat a vize se může rozplývat. To je čas, kdy člověk musí aktivovat svůj nejdůležitější životní arzenál – a tím je důvěra v život a taky v sebe a hlavně trpělivost.

Ty překážky jsou úžasné v tom, že díky nim rosteme a s nimi i naše vize.